Upton Sinclair vydal roku 1927 pětisetstránkovou knihu Petrolej. Osmdesát let poté si z ní režisér Paul Thomas Anderson vypůjčil první třetinu, líčící tvrdý život hledačů ropy, a odvodil z ní postavu naftařského krále, již Daniel Day-Lewis dovedl k Oscaru pro nejlepšího herce; druhou sošku má film Až na krev za kameru.
Král plátna Day-Lewis Anderson objevuje západ Ameriky v každém filmu a vždycky jinak. Jeho debut, krimi Tvrdá osma, se odehrával v hráčském Las Vegas, Hříšné noci sledovaly kalifornský pornoprůmysl, Magnolia spojila osudy jedné noci v San Fernando Valley a romance Opilí láskou vedla z Los Angeles až na Havaj.
Teď se však režisér vrátil do dějin téže země, do dob, kdy hlad a ctižádost hnaly dobrodruhy za vidinou pohádkového bohatství. Černé zlato, tak říkali ropě, symbolu nové Kalifornie na přelomu století.
Hrdina filmu Daniel Plainview, ostřílený prospektor, který se z horníka vypracuje v milionáře, se podobá předobrazu skutečných průmyslových magnátů - některé rysy mu "půjčili" Edward Doheny či John Rockefeller. Změní zemi i sebe, přinese pokrok a peníze, ale za cenu, která mnohdy hraničí se šílenstvím.
Anderson nastudoval knihy o počátcích těžby ropy i životopis Edwarda Dohenyho, probíral se starými fotografiemi i novinami - a jakmile měl scénář hotový asi ze tří čtvrtin, poslal ho herci Day-Lewisovi; ten roli okamžitě přijal.
"Pracovat s Danielem Day-Lewisem je pocta. Musel jsem sbírat odvahu, abych ho oslovil, ale věděl jsem, že on je tím pravým," říká režisér. Paul Dano známý z Malé Miss Sunshine, který hraje Plainviewova soka-kazatele, o Day-Lewisovi tvrdí: "Opakovaně mi vyrážel dech, takřka denně. Nevím, kde se to v něm bere, ale je neuvěřitelný."
Nicméně Anderson tvrdí, že stejný význam jako oscarový sólista měli pro jeho film statisté, vesměs obyvatelé západního Texasu. "Místní přinesli atmosféru, kterou může zprostředkovat jen ten, kdo tu žije. I když máte skvělého herce Day-Lewise, pokud lidé kolem něj do prostředí nezapadají, můžete to zabalit."
Jedním z neherců byl i Dillon Freasier v roli chlapce, kterého hrdina vychovává jako syna. Freasiera objevili ve škole v jeho rodném Fort Davisu v Texasu: před startem natáčení nikdy neviděl žádné velké město.
Splnil přesně režisérův sen: desetiletý kluk, který nikdy neměl s filmováním nic společného, zato ví, co dělat s pistolí, umí jezdit na koni a v tamní krajině se vyzná. Jen se musel naučit pár kaskadérských kousků pro scény v plamenech.
Anderson původně doufal, že film natočí přímo v dějišti příběhu. "Ale najít v dnešní Kalifornii místa nezasažená civilizací je už zcela nemožné. V jednom směru kamery stojí obvykle Burger King a v druhém dálnice," stýská si.
Pak objevili v Texasu u mexických hranic ideální městečko Marfa, v jehož okolí dokonce našli staré těžařské náčiní. Ale dobové filmové domy včetně nádraží stavěli architekti, štáb dokonce sehnal lokomotivu z roku 1907.
A téměř třicetimetrová vrtná souprava, jež ve filmu prochází proměnami i katastrofami, vyrostla jako kopie věže z kalifornského Taftu, jež prý drží stále platný americký rekord v denní těžbě ropy. Když se v závěru točil výbuch věže, stala se z toho podívaná pro celé okolí, lidé si s sebou přinášeli i zahradní židle.
Naftařská sága o americkém snu sice z producentů velké boháče neudělala, ale náklady na výrobu už dávno zaplatila a vedle dvou Oscarů si připsala na čtyřicet dalších cen.
Navíc si získala filmové fanoušky, kteří snímek Až na krev poslali svými hlasy na serveru IMDb.com do první padesátky nejlepších filmů historie: před Taxikáře, Americkou krásu i letošního oscarového vítěze, film Tahle země není pro starý. Dokonce se vzkazem: "Až na krev je nejlepší film roku. A možná desetiletí."
