Byl to dlouhý večer. Před osmou hodinou se rozdrnčely struny švédské hardrockové kapely Blindside, kterou u nás zná jen hrstka nadšenců, ačkoliv má na kontě už pět alb. Lidé ji ale přijali s nadšením a hned zkraje tak dali jasně najevo, že si večer přišli naplno užít. Blindside byli přirození, syroví a veskrze „severští“. Na začátek ostrý aperitiv.
Pak se rozezněla Orffova kantáta Carmina Burana (už trochu otřepané klišé) a na pódium vletěli 30 Seconds To Mars, kteří ve Spojených státech platí za velké hvězdy, ale v Praze působili spíš jako přezdobený předkrm s minimem výživných látek. Vinou otřesného zvuku se zpěv Jareda Leta ztratil kdesi mezi mikrofonovou šňůrou a reprobednami, údery do bicích se tříštily do všech stran a kytary se slily v jednolitý bzukot.
Frontman se snažil komunikovat a bez ustání vybízel publikum ke zpěvu. Jistě by se ochotně přidalo, kdyby znalo texty. Při hitu The Kill vběhl po mantinelu až doprostřed haly, vmísil se mezi diváky a zpíval. Jared Leto to s lidmi to umí, koneckonců je to herec. Však také celý set 30 Seconds To Mars působil spíš jako divadelní performance a i závěrečné hromadné skandování "Fuck You!" před písní Attack, která je o svobodě, vyznělo poněkud strojeně.
Pár minut před desátou nakráčeli na pódium Linkin Park - uvolnění, otevření, usměvaví, s výrazem: "Tak po dvou letech hrajeme zase pro lidi a strašně nás to baví." Devatenáctipísňový blok, který rovným dílem tvořily přešité šlágry z prvního alba Hybrid Theory, druhého Meteora a šest novinek z Minutes To Midnight, zahájila One Step Closer.
Publikum okamžitě začalo zpívat a pusu zavřelo až s posledním tónem. DJ Joe Hahn a bubeník Rob Bourdon seděli vysoko nad koženými kytaristy Bradem Delsonem a Phoenixem, uprostřed rapoval s kytarou na krku a permanentním úsměvem na tváři suverénní Mike Shinoda a mezi všemi neúnavně kličkoval zpěvák Chester Bennington.
Přední část pódia pokrývaly nízké železné desky posázené zářivkami. Horizont byl vykryt látkou posázenou miniaturními žárovkami, ze kterých vysvitlo tu bílé logo kapely, tu barevný grafický ornament, zářivá červená plocha nebo pohyblivé pruhy a na úplný závěr obrovský název skupiny.
Jedna skladba plynule navazovala na druhou, příliš se nemluvilo - nebylo třeba. Před čtvrtou písní vysvětlil Mike Shinoda všem na tribunách, kteří si přišli poslechnout Linkin Park poprvé, že na jejich koncertech se zásadně stojí. Vstali téměř všichni.
První novinka No More Sorrow prokázala, jak rozdílné jsou starší rychlé skladby od nových, kde hrají prim dunivé rockové kytary na úkor rapu a elektronických vychytávek. Zhruba v polovině zasedl Shinoda k pianu a před popovým ploužákem Leave Out All The Rest vyzval diváky, aby ze svých mobilních telefonů vytvořili zářící galaxii. Když se člověk rozhlédl, měl pocit,, že si dává koupel v noční obloze.
Chester zpíval nad očekávání dobře a je obdivuhodné, že po úvodních vypjatých řevech nejevil v baladách jeho sladký chlapecký hlas ani náznak únavy. Náročný hit Numb zvládl znamenitě a Pushing Me Away si zazpíval jen v doprovodu klavíru, u kterého Shinoda zůstal téměř do konce.
Po odchodu kapely se hala rozdupala a skandovala název skupiny. Ta se vrátila s krásnou melancholickou novinkou The Little Things Give You Away, aktuálním singlem What I´ve Done, aby za koncertem udělala definitivní tečku dynamickou rychlovkou Faint.
Koncert to byl bezchybný. Linkin Park nejsou skupina, jejíž muzikanti omračují bůhvíjakou hráčskou virtuozitou a zpěváci hlasovými ekvilibristikami. Jsou to obyčejné silné písničky s pozitivním nábojem, zahrané sympaťáky, se kterými je radost trávit čas a zažít pár hodin mnohatisícové sounáležitosti. Kdyby bezprostředně po koncertu přistavili k Sazka Areně kyvadlový spoj do polských Katowic, kde Linkin Park hrají dnes, nikdo by se dvakrát nerozmýšlel.
LINKIN PARK
Minutes To Midnight Tour, Sazka Arena, Praha, 12. června 2007. Předkapely Blindside a 30 Seconds To Mars. Pořádala agentura Interkoncerts/Live Nation.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
