Když pracuješ na novém albu, je pro tebe těžké najít ten okamžik, kdy si řekneš, že album je už hotové a je čas ho vydat?
Ani ne, jenom si vždycky nechám nějaký čas, abych mohla dát nahrávku chvilku k ledu a pak se k ní ještě před vydáním vrátit s čistou hlavou. Beru to dost s klidem. Vždycky jsem si myslela, že čím budu starší, tím větší budu perfekcionistka, jenže je to přesně naopak. Nesnažím se být dokonalá, čím jsem starší, tím víc naopak dávám přednost přirozenosti a syrovosti. Žádný nekonečný leštění!
Jsi v pozici, kdy můžeš pracovat v podstatě s každým, na koho si vzpomeneš. Uvědomuješ si to? A nepřipadá ti to zvláštní?
Já nevím, nepřemýšlím o tom. Jasně, na nové desce se podílel Timbaland a nebo Antony z Antony And The Johnsons, ale společně jsme strávili jen velmi málo času. Jsem opravdu šťastná, že můžu spolupracovat se zajímavými lidmi, ale oni už přišli v době, kdy ty skladby byly postavené, měly své kosti a svaly. Oni už dodali jen oblečení.
Znala ses s Antonym a Timbalandem už dřív?
S Antonym to bylo takové přirozené, protože jsme měli společné přátele. Tak jsme se bavili, že bychom spolu někdy mohli něco zkusit, ale neměli jsme žádný konkrétní plán. No a jednou měl koncert na Islandu, tak jsme vyjeli na chatu na hory, abychom zkusili něco vymyslet. A pak jsme se ještě potkali párkrát v New Yorku, protože tam oba zrovna žijeme. S Timbalandem to bylo něco úplně jiného, nepatří k mým blízkým přátelům. Ale vždycky jsme vzájemně obdivovali svoji práci, vždyť on už mojí hudbu samploval někdy před jedenácti lety! No a díky vzájemnému respektu a znalosti práce toho druhého nám to šlo neuvěřitelně rychle. Během tří hodin jsme ve studiu udělali asi sedm skladeb!
No to jste byli opravdu plodní!
To jsme byli, i když já nikdy nebyla ten typ, co je pořád zavřený ve studiu. Ke skládání dobré hudby je potřeba žít skutečný život a ne být celé hodiny někde zalezlý.
Co tedy děláš, když nejsi ve studiu?
Já nevím, to se opravdu hodně liší... Neudržuju nějaké rutinní zvyky. Naopak – začínám mít pocit klaustrofobie, když život probíhá příliš stereotypně. Když se mě někdo ptá, říkám, že pracuju čtyři hodiny denně, ale když jdu na koncert nebo do obchodu s deskama, taky se to týká mojí práce. Poezii je také důležité nejen psát, ale i číst.
A co třeba praní a luxování?
No jasně, to je samozřejmost, když mám malý dítě. Ale říká se, že právě pro malé děti je vytvoření pravidelného systému velmi důležité.
Tak to se mých dětí rozhodně netýká (smích).
Ani že maminka v půl osmý večer zavelí: „Děti, do postele!“ ?
Ne, tenhle zvyk jsem nikdy nepochopila, protože když půjdou děti spát v půl osmý, znamená to, že budou vstávat v šest a já s nima. Moje děti chodí do postele stejně jako já. Sama pocházím z velké rodiny se spoustou dětí, mám šest sourozenců, což je u nás normální – Islanďané jsou hodně rodinně založení, stejně jako třeba Italové. A jsme zvyklí, že není třeba nějak zásadně měnit svůj život, když se vám narodí děti, protože mateřství bereme jako něco úplně přirozeného. Když byli u nás na Islandu na návštěvě moji zahraniční přátelé a šli se mnou vyzvednout děti ze školy, byli úplně v šoku. Ve třídě děti divoce pobíhaly a bavily se s učitelem jako se sobě rovným. Děti jsou u nás odjakživa vedeny k tomu, aby si věřily, nebály se individuality a říkaly vždycky, co si opravdu myslí.
Několik let jsi žila v Londýně, ale pak ses přestěhovala do New Yorku. Proč?
Těch důvodů je víc, protože New York není město, ve kterém jsem vždycky chtěla žít. Mým vysněným městem byl vždycky právě Londýn. Pamatuju si, že když jsem tam byla poprvé, bylo mi šestnáct a všechno kapesné jsem tehdy utratila v ochodu Virgin Megastore. Hodiny jsem se tam přehrabovala v regálech a nemohla se rozhodnout, kterou desku koupit. Až mě z toho výběru chytila závrať a já si musela na chvilku sednout, protože jsem si připadala jako v nebi. Londýn jsem vždycky vnímala jako místo spojené s hudbou, milovala jsem to tam, jenže jednu dobu jsem tam měla neustále za patama paparazzi fotografy a to je děsně vyčerpávající. Neodsuzuju lidi, kteří si užívají tenhle typ pozornosti, ale já mezi ně nepatřím. Mě to tak rozhazuje, že nemůžu skládat hudbu. Takže proto jsem odjela do New Yorku, kde mě nikdo nepronásleduje, navíc mě baví ten urbanistický extrém – mrakodrapy a to všechno. Plus tam žije můj přítel a taky je to odtud letadlem na Island jen pět hodin, což je docela dobrý.
Musela jsi někdy v Americe omezit svoje poněkud excentrické chování?
Pravdou je, že určitě bych se svojí povahou nemohla žít v jiném americkém městě než v New Yorku. Tam jsem se měnit nijak nemusela. I když – já jsem zvyklá, že mě nikdo nechápe, už z Islandu. Když jsme začali hrát se Sugarcubes, islandská média nás neměla ráda, tvrdili, že jsme prostě moc divní. A prudit přestala až tehdy, kdy naši skladbu označil britský časopis Melody Maker singlem týdne. Takže až když v Anglii napsali, že jsme fakt dobrá kapela, i lidi u nás doma si řekli: „No tak jo, vlastně to není zase tak špatný.“ Ale abych se vrátila k Americe... Já tam nejsem zase tak strašně slavná, ale i lidi jako Robert De Niro můžou jít klidně po ulici. Pokud nejdete o víkendu do nějakého vyhlášeného podniku, kde paparazzi vyloženě šmejdí, jste v klidu.
Björk v kostce
Björk Guðmundsdóttir se narodila v roce 1965 na Islandu. Proslavila se jako zpěvačka alternativní rockové kapely Sugarcubes, ovšem svůj neobyčejný talent uplatnila naplno až na sólové dráze. Své první album Debut vydala v roce 1993, letos v květnu pak vyšlo její zatím poslední, šesté řadové album s názvem Volta. Björk je nejen nepřeslechnutelná zpěvačka, ale také skladatelka a producentka. Její první tři alba patří k nejdůležitějším nahrávkám devadesátých let, ovšem Björk je i nadále velkou průkopníci – viz předposlední album Medúlla, natočené jen pomocí lidských hlasů. Během své dosavadní kariéry byla dvanáctkrát nominována na ceny Grammy a prodala kolem dvaceti milionů desek. Björk dnes žije v New Yorku společně s multimediálním umělcem Matthewem Barneym, s nímž má čtyřletou holčičku Ísadóru. Kromě ní ale vychovala i dnes již jednadvacetiletého syna Sindriho, který je novinář a hraje na basu v několika kapelách.
