Ovšem začátek vystoupení, při kterém v hale HC Sparty na pražském Výstavišti provázel Reu kytarista Robert Ahwai, hráč na klávesy Neil Drinkwater, baskytarista Colin Hodgkinson a bubeník Martin Ditcham, byl sympaticky překvapující.
Z pódia, jehož pozadí tvořila stříbřitá opona se symboly kytar a nápisem The Delmonts, se na sedící publikum sypala jedna instrumentálka za druhou. Byl to samostatný programový blok, v němž muzika připomínala éru zvonivých melodických kytar a rozeklaných kláves, snad i styl památné kapely Shadows.
Melodie, které se zhouply i k lidovce, vyvolávaly vzpomínku na song Nebeští jezdci a beatovou muziku ze Starců na chmelu. Bylo to milé i když zbytečně dlouhé retro, jež se proměnilo s rozhodnějším nástupem bluesových tónů.
Opona padla, aby se objevila další, střídmější, se zelenými siluetami kytar a nápisem The Hofner Bluetones, jež uvozoval jméno Reovy koncertní kapely The Fabulous Hofner Blue Notes.
A zde byl zakopaný pes. Už od první melodie I Can´t Wait For Love, již začal Rea zpívat, se projevovaly rozpory. Chris Rea je romantický popový zpěvák a blues se k jeho muzice hodí spíš jako odlesk, lehký odér nebo jemná barva do palety.
Robusnější, jadrnější styl i samotná snaha, aby jeho písně zněly rockbluesově, působily kontraproduktivně. Asi jako když bagr hrábne do leknínového jezírka.
Rea má po otci zmrzlináři také část italské krve, inklinuje k vzdušnějším melodiím a ve své podstatně je popový zpěvák. Blues nebo syrovější rock asi správně cítí jako návrat k pravdě, ale jenom teoreticky.
V praxi mu to nefunguje. Nasládle šumivá nálada písně Where The Blues Come From se v jakoby bluesovém aranžmá zbortila. Ani banjo a honky tonk piano nezachránilo baladu Josephine, protože se k ní prostě nehodilo. Píseň Easy Rider zbytečně zesurověla v lomozných atacích kytar, nehledě na to, že Reova sóla byla dramatická jenom naprázdno.
Teprve poslední třetinu koncertu, s nástupem balady Julia či písně Stony Road se nemluvný Rea vracel ke stylu, který je pro něho přirozenější. Táhlé melodie, křehká nálada připomínající mrholení, ze které vystupuje romantický chraplák.
Po řadě marných odboček z The Road To Hell zaparkovalo Reovo auto konečně ve správné garáži. Byly to hity včetně On The Beach a Leťs Dance. Při téhle poslední písni se ukázala třetí opona s barevnými kytarami. Muzika se tanečně rozhýbala, lidi povyskočili ze sedaček.
Výborně, ale k čemu potom bylo to předchozí pachtění?
