Ještě před rokem byli Franz Ferdinand jako zjevení. Vtipná melodická kytarová hudba, deska plná hitů a pověstný koncert v Praze, nad kterým se rozplývali i v britských časopisech. Po dvou nepovedených pokusech na ně získáváme číslo do Chicaga, kde právě startují americké promoturné k nové desce You Can Have It So Much Better. Jako každý správný rozhovor po telefonu, i tenhle s bubeníkem Paulem Thomsonem začíná chrchláním a nedefinovatelnými zvuky...
Sorry, nerozuměl jsem...
Slyšíme se?
No, teď už trochu...
Omlouvám se, jsem teď v obchodu s deskama a je tu trochu hlučno. Jdu ven... dobrý můžeme začít...
Ok. Díky, už je to lepší. Asi jste nečekali, že se stanete jednou z nejúspěšnějších nováčků roku 2004. Jaké jste vůbec měli ambice, když jste s touhle kapelou začali?
No, nevím, jestli jsme byli zrovna nejúspěšnější kapela. Ale každopádně jsme neměli žádný plán. Franz Ferdinand, to byla vždycky jenom parta kámošů. Sešli jsme se, chodili spolu pařit a skládali spolu písničky. A naše ambice byla tak leda nějakou tu písničku dopsat...
Od té doby se toho asi dost změnilo...
No rozhodně. Náš každodenní život je úplně jinej. Každý ráno vstáváte v jiným městě, v jiným hotelu, což je trochu depresivní. Ale my jsme furt stejný, jenom ten svět kolem nás je trochu potrhlej...
ŽÁDNÝ STRES
Po úspěchu debutové desky jste asi teď před natáčením byli pod pořádným tlakem. Jak jste se s tím vyrovnávali?
Ale, ne, byli jsme v pohodě. Nechápu, co všichni s tím tlakem pořád máte...
No, říká se, že druhá deska bývá rozhodující...
Jasně, ale když píšete a nahráváte, tak je tohle ta poslední věc, na kterou myslíte. My jsme se radši pořádně soustředili na to, co děláme. Nebylo to tak, že bychom se obklopili všema cenama a trofejema a klepali se v rohu a říkali si: sakra, musíme natočit lepší album než minule. Samozřejmě jsme byli pod vnitřním tlakem, protože jsme opravdu chtěli udělat něco ve všech aspektech lepšího než posledně. Ale měli jsme to tak, že pokud s tím budeme spokojení my a pokud to nadchne nás, tak by snad mělo i všechny ostatní. Nic víc.
Vydáváte u malého labelu, ten na vás přece musel tlačit, když jste jeho hlavní skupina...
Oni sami na nás ani nechtěli žádný tlak vyvíjet, věděli, že bude lepší nechat nás v klidu. A když jsme jim dali mastery nahrávky, byli s tím úplně ok a neměli jedinou připomínku. Taky proto vydáváme u nich, je to totiž výhodný pro obě strany...
Každopádně nahrávání desky prý probíhalo docela specificky. Pokud vím, nešli jste ani do běžného studia. Proč?
Samozřejmě že něco jsme v normálním studiu natočit museli, ale je pravda, že většinu desky jsme napsali a nahráli v domě našeho zpěváka Alexe přímo v Glasgow a něco na venkově. Pak jsme letěli do New Yorku do studia, kde natáčel i David Bowie a dodělali tam kytary a zpěvy. Myslím, že obecně vzato nahrávací studio ubíjí kreativitu a stresuje. Vždycky máte to vědomí, že jste ve studiu, platíte za to strašný peníze a prostě musíte nahrávat. My to udělali jako na prvním albu. Scházeli jsme se různě po bytech a prostě jsme společně v našich kuchyních psali písničky.
Zní to logicky. Je jednodušší, když je na všechno klid, než se stresovat ve studiu...
Přesně tak. Dáte si pauzu, projdete se po zahradě, přečtete si knížku nebo něco takového. A jste v domě, takže si můžete dát v klidu konvici dobrého čaje, a to si v nahrávacím studiu dovolit nemůžete.
Takže chcete říct, že celá moje konstrukce s tím ohromným tlakem, pod kterým jste byli, je přitažená za vlasy?
Cheche, je to tak. Nahrávání druhé desky pro nás byly spíš prázdniny, byli jsme v klidu, odpočatí. Pod tlakem jsme byli spíš předtím, když jsme dělali promo akce, hráli spoustu koncertů a přebírali ceny. Tady jsme seděli venku, koukali do krajiny, čekali na naše holky a nikdo z firmy se nás ani neobtěžoval otravovat. Prostě idyla.
Taky to z alba zní, jako byste při tom posedávání hodně poslouchali Beatles...
No určitě! S Beatles jsme všichni vyrostli a jsme jejich fanoušci. Všechen dobrý pop se víceméně odkazuje na Beatles, protože Beatles prostě byli jedna z nejlepších popových kapel. Inspirují nás stejně jako třeba The Fall, Led Zeppelin, Roxy Music a asi tak dalších sto skupin.
Je to jenom pár dní, co vaše nové album ještě před vydáním uniklo na internet. Co si o tom myslíte?
No, nás to moc nevzrušuje. Alespoň když teď hrajeme, tak už naši skalní fanoušci umějí všechna slova novejch písniček. Nemáme s tím problém, já už si taky pár desek stáhnul... Jestli s tím někdo může mít potíže, tak leda náš label Domino. My si snad ani nemůžeme stěžovat. Když jsme začínali v kapele, tak jedním ze způsobů, jak se o nás lidi dozvěděli, bylo, že si prostě vyměňovali naše nahrávky. A když pak začali chodit na koncerty, vždycky jsme se jenom divili: jak můžou znát naše texty? Jsem přesvědčenej, že pro každou mladou kapelu je to spíš přínos, že si lidi mezi sebou hudbu takhle šíří.
Takže je to vlastně výhoda...
V podstatě. Někteří skalní fanoušci si dokonce nahrávají naše živáky a dávají je na internet. Nemáme s tím problém. Myslím, že je to dobrá věc. Sdílení hudby je, jako když vám někdo něco doporučí a pak nahraje. Tím se do té muziky spíš dostanete...
Takže žádné změny na nahrávce těsně před vydáním neplánujete. Můžeme napsat recenzi z toho, co máme...
Jasně, nic se měnit nebude.
PRAHA JE VŠECH BRITŮ RÁJ
Před rokem jste hráli v Praze. Pamatujete si to ještě?
No jasně, Roxy! To bylo divoký...
To rád slyším! Prý jste ten koncert odehráli za strašně nízkou cenu, protože jste se prostě chtěli podívat do Prahy...
Tak to už si vážně nepamatuju, kolik jsme tehdy dostali, ale jet jsme určitě chtěli. V Praze jsme nikdy předtím nebyli a publikum je u vás, stejně jako třeba v Budapešti, dost jiné. Divočejší. Každopádně Praha je teď v Británii dost oblíbená, skoro každej tam jezdí na pověstný stag parties (divoké rozlučky se svobodou – pozn. redakce). Je to teď asi nejlepší místo, kde se opít.
No, taky tu kvůli tomu Britové poslední dobou nemají zrovna dobrou pověst...
Uh, mno, s tím, že se někdo opije fakt nemám problém...
Na blogu na vašich stránkách jsem v příspěvku od Alexe četl, že jste si to tu dost užili. Píše, že jeho nejoblíbenější alkohol je od té doby, co byl v Praze, slivovice... Jo, bylo to prostě skvělý. Myslím, že Alex s Nickem se tehdy rozpařili tak, že jsme dokonce museli odložit zpáteční let. Kromě toho jsme, co si vzpomínám, v Praze dopsali a nazkoušeli skladbu Your Diary, která teď vyšla jako B strana našeho aktuálního singlu Do You Want To. Každopádně upřímně doufám, že se zase brzo dostaneme zpátky...
KYTARA VLÁDNE
Vraťme se k muzice. V Británii je teď snad každý týden nová „nejlepší“ kapela. Stíháte to vůbec ještě sledovat?
Já myslím, že je hlavně skvělé, když se zase hudební průmysl zajímá o kapely. Ještě před pár lety byli v hitparádách převážně jenom baviči ze sobotních televizních pořadů, lidi, co vyhráli Pop Idol a tak. A teď většinu evidentně začalo zajímat něco jiného a pozornost se přesunula na kytarovou muziku. To je, myslím, skvělý. Spousta těch nových kapel je totiž super. A i když spousta jich je naopak příšernejch, celkově je to pro muziku pořád strašně zdravá věc.
Kromě kytarové muziky se teď díky vám taky soustředila pozornost na vaše domovské Glasgow. To se tam předtím nic nedělo?
Nedělo? V Glasgow? V Glasgow se pořád něco děje!
Myslím to tak, že díky vám je z něj trendy město...
To určitě, ale že se na něj média soustředí až teď neznamená, že se tam dřív nic nedělo. V Glasgow hrála vždycky spousta skvělejch kapel, i když o nich třeba nikdo nikdy neslyšel. Na tom, že je teď po čase v centru dění, ale asi, předpokládám, nějakou tu zásluhu máme.
Ok, tak to bude asi všechno. Vlastně, mám ještě jednu otázku: proč mají ve všech kapelách vždycky nejhorší pověst bubeníci?
Nejspíš to bude proto, že jsou vždycky nejhloupější. No doufám, že já jsem alespoň průměrně inteligentní...
Takže u Franz Ferdinand tohle klišé neplatí?
Rozhodně, myslím, že byste se měl zaměřit spíš na basáky...
