Nejdřív The Pretender, což je pravda na začátek hit jako prase, pak dlouho nic, pak parodie na Paula McCartneyho, pak zase nic a nakonec nějaký Neil Young. Prostě si z toho nic víc nepamatuju!
Je to zvláštní, o šesté desce Foo Fighters nemůžu říct, že je špatná, silné momenty se čas od času dostaví, ale jsou tak prchavé, že prostě můj mozek je není s to zachytit.
Jinými slovy: chybí tu hity. Singlu The Pretender ostatní věci nesahají ani po kotníky, což je po předchozím albu In Your Honor (myslím to první „rockové“ cédéčko, to druhé „akustické“ se nedá přežít) trochu ústup.
Pak je tu pár balad, které dřív v diskografii Foos tvořily jen jakési povinné intermezzo, pak však nabyly hrozivých rozměrů na zmíněném druhém disku In Your Honor a na zcela akustické desce Skin And Bones (otřesné) a tady vrcholí snahou Davea Grohla znít jako Paul McCartney (dokonce se trochu naučil na klavír).
Schválně pusťte skladbu Statues kámošům a nechte je hádat, kdo to hraje! Kdo nebude s Paulem spokojen, ať si počká na závěrečnou Home, kde pro změnu Dave kvílí à la Neil Young. Pozoruhodná jsou také dvě sóla na klasickou španělku – patrně ovlivněná Lubomírem Brabcem, která jsou jak z jiné planety.
Možná to vypadá, že Foo Fighters nemám rád, ale opak je pravdou. Ale tohle buď není jejich majstrštyk, nebo moje šedá kůra mozková už je nějaká zanešená.
FOO FIGHTERS - Echoes, Silence, Patience And Grace
Nej skladby: The Pretender, Erase/Replace, Long Road To Ruin
Hodnocení Filter: 60%
