Když Hutka začal vystupovat s lidovkami nebo vlastními písněmi, psal Nohavica nejspíš texty pro kapely Noe či Atlantis. Jeho čas měl teprve přijít.
Hutka patří k "přednohavicovské" generaci, která převzala otěže po Karlu Krylovi, jenž odešel v roce 1969 do exilu. Zvláště v první polovině 70. let panovala ve společnosti situace označovaná jako bezčasí.
Jaroslav Hutka a další ji pomohli rozčeřit. Spolu s Vlastimilem Třešňákem, Vladimírem Mertou, Dagmar Voňkovou a dalšími členy volného sdružení Šafrán se ocitli v opozici už tím, jací byli a co dělali.
Hutka oživil lidové balady, které zpíval civilním a nebohatýrským způsobem. Připomínal lidového vypravěče. K nim přidával vlastní písně nebo skladby jako Pravděpodobné vzdálenosti, napsané s přáteli, které trefně popisovaly stav tehdejší společnosti.
Obě jeho alba národních písní, Stůj, břízo zelená a Vandrovali hudci, měla v 70. letech mimořádný ohlas. Hutkovy protestsongy, žertovné nebo sociálně laděné písně však vyjít nesměly.
Nadšenci si je tedy nahrávali a pásky s Hutkovými koncerty kolovaly po Československu podobně jako pak v 80. letech amatérské záznamy Nohavicových songů.
Po lednu 1977, kdy vyšlo první prohlášení Charty 77, začal režim proti jejím signatářům a sympatizantům razantně vystupovat. Album písničkářského sdružení Šafrán, připravené k vydání, na kterém měl Hutka své písně, už vyjít nesmělo. A Jaroslav Hutka, který měl k disentu blízko, odešel do exilu.
Jaromír Nohavica se mezitím prosadil jako textař. Nejproslulejší byla asi balada Lásko, voníš deštěm, kterou nazpívala Marie Rottrová.
Své písničkářské schopnosti si Nohavica ověřil na festivalu Folkový kolotoč v ostravské Porubě, kde byl v roce 1982 představen jako nová naděje. Zazářil, jeho popularita šla prudce vzhůru.
Byl všestrannější než Hutka, je šansoniér i bavič, drtivou většinu písní si sám napsal, má dar oslovit nejširší publikum. Zpívá téměř vše od balad k milostným songům či protestsongům. Kvůli nim čekal na své první album Darmoděj do roku 1988.
Byl součástí nové vlny folkařů včetně Karla Plíhala nebo Slávka Janouška, kteří v 80. letech poznali masovou oblibu na festivalech, jako byla třeba Porta.
Kariéry kolegů mohl Jaroslav Hutka sledovat jen ze zahraničí. Díky exilovému vydavatelství Šafrán vydával desky (například Pravděpodobné vzdálenosti), které jeho posluchači pašovali za železnou oponu, psal fejetony.
Bez těsnějšího kontaktu s domovem se mu však nedařilo posouvat svou tvorbu dopředu tak rychle, jak to šlo Nohavicovi.
V listopadu 1989, když skončil totalitní režim, se Hutka vrátil domů mezi prvními. Rovnou z ruzyňského letiště šel hrát stávkujícím studentům v Praze.
Společnost, která začala žít jinými starostmi, se ale od kritických písničkářů začala odklánět.
Jejich desky se neprodávaly dobře. Hutka sice vydal dvojalbum Návrat a provozoval vlastní edici Samopal, ovšem jeho repertoár zůstával ponořený v minulosti.
Nohavica dokázal oslovit davy i v nové době. Své nejlepší album Mikymauzoleum vydal v roce 1993. Zatímco Nohavica prodává i nyní desky po tisících, Hutkovy nahrávky kupují už jen nejvěrnější fanoušci.
