RECENZE: Noví rebelové z Gymplu běží o život. Konečně!

Tomáš Vorel natočil možná svůj nejlepší film. Jmenuje se Gympl a nabízí víc než legraci o študácích a kantorech. Objevuje nové rebely.

Traduje se, že bezstarostní rošťáci ze Snowboarďáků a Rafťáků, kteří zrodili českou vlnu teenagerovských komedií, zlomili srdce dívenkám v pubertě. Teď mají šanci slečny o pár let zralejší, a nejen ony.

Hrdinové Gymplu alias Tomáš Vorel mladší a Jiří Mádl zosobňují přesně ten typ moderní romantiky a generačního vzdoru, jenž v sedmnácti zrychluje tep, ale baví a dojímá i v penzi.

Šprti i šašci
Zdálo se, že to nepůjde dohromady: zraňující Rebel bez příčiny, „sklepácký“ režisér Tomáš Vorel a prvorepublikové veselohry o študácích a kantorech pocházejí z naprosto odlišných světů. Ale kupodivu se všechny tři mimoběžné styly docela přirozeně proťaly v žánru, který se v Česku příliš nepěstuje.

Angloamerická tvorba mu říká dramedy, čímž značí propojení dramatu a komedie; přesně tak Gympl působí. Na rozdíl od běžné domácí praxe, podle níž se většina komedií dál onduluje přívlastky mrazivá, hořká, trpká či poetická, se Vorlův dosud možná nejlepší film za nic nepřevléká.

Ukázka z filmu Gympl

Okamžiky smíchu a strachu se v něm střídají, jak příběh diktuje; ne vždy dokonale, ale bez pokrytectví a kalkulace. Základ školních historek třicátých let Gympl netají. Už tehdy filmové třídy měly své šplhouny Krhounky či Mazánky, své klauny v podání Ladislava Peška a své odbojné hrdiny.

Rozložení sil trvá: Vorel mladší je rozený James Dean 21. století, pěkný, chytrý, citlivý kluk s provokativním darem přirozeného vůdce, Mádl zase skvělý typ frackovitého šaška, který klackovitostí přebíjí stud za své rodiče.

Gympl

70 %

ČR, 105 min.

režie Tomáš Vorel,

hrají Tomáš Vorel ml., Jiří Mádl, Eva Holubová, Tomáš Matonoha, Zuzana Bydžovská, 105 minut.

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.3

Jen dobové rekvizity se liší. Do nálady Gymplu okamžitě vtáhne hiphopová hudba – český rap našel v českém filmu konečně i obsah. A místo recesistického časopisu nebo fotbalu dráždí dnešní studenti dospělé jiným typem zábavy: graffiti.

Kdo by četl Havla?
Budiž řečeno hned teď a důrazně: Gympl graffiti neobhajuje a sprejery neoslavuje! Jejich malůvky nevydává ani za poselství, ani za umění, ostatně i sami studenti pro svou kratochvíli mají jediné zdůvodnění: „Nás to baví.“

Nepojmenují to, co na diváka – a na postavu třídního učitele – působí podprahově a nakažlivě: že jejich noční výpravy obsahují též adrenalin, riziko, opojení svobodou možná až příliš bezhraniční. Má-li graffiti i náboj protestu, pak spíše neuvědomělého a pouze z pocitu, že vlastně není proti čemu se bouřit a čím se zapsat do dějin.

Pro starší ročníky může být Gympl trochu šokující: uvidí „děti“, jaké opravdu jsou, včetně silácky nevybíravého slovníku. Uvidí je, jak po pozdním příchodu do školy utrousí k učiteli „Čau, sorry“, jak třídnímu tykají a chodí k němu na večírky, jak pijí, kouří trávu, jak se milují. „Já nejsem drzej, já jsem upřímnej,“ zní typická odpověď žáka učiteli. A upřímní jsou opravdu ažaž.

Naopak pedagogové mají starosvětským ražením blíž k pamětnickým veselohrám. Jiří Schmitzer coby obrozenecký profesor literatury namísto „mušky jenom zlaté“ ukládá studentům četbu Dopisů Olze a zuří, když se mu kolega směje: Cožpak dneska někdo čte Havla? „Válku na ně, válku a totalitu,“ vzteká se.

Na rozdíl od civilně pojatých mladých jsou kantoři stylizováni do takřka „sklepácké“ grotesky, ale nevadí to, neboť rozdíl výrazu bezděčně dokresluje bariéru věku. Legrace ze sborovny baví, dokud se s každým dalším učitelským poděsem rodí tichý úsměv divákovy vlastní vzpomínkové nostalgie.

Humor občas vázne či klouže k trapnosti, ale zároveň není jen bezzubý. Schmitzer s kolečky levného salámu či Milan Šteindler coby fyzikář řídící po nocích taxík zažijí ponížení, třídní Tomáše Matonohy budí lítost nad marnou snahou nestárnout a ředitelka Evy Holubové vedle posměchu a zášti i soucit.

Akce po česku
Děti vedou, profesoři zůstali „stříbrní“ a nejslabší stránku trojúhelníku tvoří rodiče. To už nejsou jedinečné charaktery ani něžné karikatury, nýbrž figurky napsané černobíle jako podle statistik. Přesto z matky mladého Vorla dovedla Zuzana Bydžovská stvořit jednu z nejnádhernějších postav snímku vůbec.

Na jejím vzoru lze navíc ukázat výhodu profesionálního herectví; zejména představitelky studentek totiž ztrácejí kus kouzla kvůli nejisté intonaci, dané zřejmě postsynchrony. Je to škoda, protože třeba sebetrýzeň hrdinovy dívky, bludičky z rodu Ofélií, je jinak jímavá.

Naopak akční scény patří k příjemným překvapením Gymplu: je jich dost, obsahují podmanivou náladu velkoměsta, v bitkách s policií zase drsnou krutost a ve scénách na továrním komíně či v metru střihový švih. Některé jsou natočené málem tak dobře, jako by už ani nepatřily do českého filmu.

Světáckou iluzi sice brzy smaže typicky vezdejší, levná komunální satira s mocným sponzorem, od níž se odvine stesk nad symbolickým koncem svobody a špinavou mstou dospělých, nicméně pro finále tak připraví výraz vzdoru již určitějšího, tak trochu ve stylu U konce s dechem.

Najít v Gymplu chyby nedá moc práce; podstatnější však je, že jde o film nečekaně upřímný, poctivý a syrový, v němž rebelové nového pokolení běží o život. A třebaže z nich nečiní reky hodné obdivu, kino má o ně od počátku do konce strach. Jak osvěžující změna vedle řady českých filmů, jimž vládnou hluboce nezajímavé mátohy, pro něž by člověk nevytlačil ani slzu.