Záhadnost k Němcově tvorbě patří stejně jako ona výlučnost - Toyen opravdu není film pro každého: režisér dodržel slib, že nepůjde ani o běžný životopis slavné malířky, ani o dokument představující její dílo. Ale oč vlastně jde, zůstane zřejmě záhadou. Neboť výjimečnost, kterou nemohou Němcovým předešlým filmům upřít ani ti, kdo je zrovna nemilují, se tentokrát jaksi nedostavila.
Snad ještě ve formě, s níž si klasik nové vlny 60. let pohrává jako věčný student, ale sotva v obsahu. Toyen je prosta Němcova jindy tak osobitého humoru, jízlivosti, kacířství, provokace i soukromého výprodeje, jenž v propojení s takzvaně velkými dějinami vytvářel třeba v Nočních hovorech s matkou podmanivou směs zpovědi a hry.
V Toyen Němec paradoxně navzdory snaze, aby nestvořil tuctové slovníkové heslo, se právě téhle možnosti přibližuje. Hrdinou filmu nejsou ani malířka, ani její milenec v podání Jana Budaře, nýbrž surrealismus, použitý však jen coby metoda vyprávění.
A přitom i jí se Němec zpronevěřuje: jako by se zalekl, že je těžko sdělná, vstupuje do někdy kouzelné, jindy spíše účelové smyčky výjevů a zvuků vlastními vypravěčskými dodatky. Dobové vysvětlivky ovšem ruší i sebezastřenější kouzlo výjevů, z nichž dýchá, ne-li umělecká, pak přinejmenším partnerská intimita soužití ústřední dvojice.
Před Stivínovou a Budařem je nutno smeknout: vystupují jen jakoby animované stíny či recitátoři úryvků, ale v letmosti jejich blízkosti, třeba ve scéně s vanou, dosahují nevýslovné důvěrnosti. Jenže sotva se divák odhodlá přijmout výzvu ke schůzce s podvědomím, přijdou na Němce překvapivě naučné vysvětlivky heydrichiády, politických procesů 50. let, života v Paříži.
Nakonec to nejčistší, co se vryje do paměti, není ani doba, ani umění, ale tiše plný vztah, izolace ve dvou, svět pro dva: možná nepřenosný, ale nepřehlédnutelný. Převázat však Toyen mašlí filmových romancí se také nedá. Zůstala záhadnější než Němcův cíl.
