Tomu se však rodačka z Giessenu začala intenzivně věnovat až po přestěhování do Prahy na počátku devadesátých let. V roce 2001 se jí ujal pražský BB art, u něhož vyšla její prvotina Typický listopad, napsaná původně v němčině, stejně jako její další tituly – Slizké smrti (2003) a Když nepomůže ani jed, který BB art vydal nedávno.
Již název prozrazuje, jakou žánrovou cestu si prozaička tentokrát zvolila. Na 270 stranách odvíjí kriminální příběh, v němž se účtují letité rodinné křivdy a bojuje o spoustu peněz.
Hlavní románovou postavou je čekatel na místo berlínského policejního komisaře, třicátník a smolař Leonhard März (podle matčiných slov "dítě zběsilosti, žalostně počaté v bezmocném vzteku a splácané z pocitu marnosti a příšerné deprese"), který je krátce před jmenováním propuštěn ze služby.
Záhy však svou životní situaci přestane vidět příliš černě a navzdory zjevné nevoli své zatrpklé matky Leny si ve společné domácnosti otevře "čmuchalskej kancl".
Namísto očekávaného klienta se však ve dveřích objeví po mnoha letech strýc Wilhelm. Naléhá na Lenu, aby s ním odjela do vzdáleného Elmsmooru a udobřila se svou švagrovou ("můrou jednou!"), dříve než Annina smrt "zapustí kořeny do páchnoucí žumpy jedovatosti". Přestože Lena zpočátku razantně odmítá, Wilhelmovu přání nakonec přece jen vyhoví.
Lavina dramatických situací se návštěvou zatracené příbuzné dává do pohybu a neslaný nemastný protagonista März si od tohoto okamžiku na nudu rozhodně stěžovat nemůže. Začíná pátrat na vlastní pěst a jen pozvolna poodhaluje zákulisí smrtelné rulety. Ta jej konfrontuje s násilnou smrtí tety Anny a nečekaným Wilhelmovým zmizením, se zraněnou matkou i se skutečností, že na Annině zahradě leží zuhelnatělá mrtvola. Tím však výčet zdaleka nekončí.
Navzdory nabitému ději (anebo právě proto) se román zbytečně vleče. Důvodem je jak velké množství postav, které se s přímo neúnavnou horlivostí vynořují ještě na posledních stránkách knihy, tak i řada okrajových epizod včetně laciných popisů přírody.
Pro ilustraci: "Venkovský vzduch byl svěží a plný. Pach stájí a vlhkost se mísily s vůní zoraných polí." "Slunce zlatě zbarvilo pole a vlákna utkaná bílými čarodějkami zakryla luční traviny..." Mnohé scény nezřídka působí nedůvěryhodným až křečovitým dojmem a trpí autorčinou snahou udržet si humor za každou cenu. Ten je bohužel často dost přízemní. Čtenář se proto nemůže ubránit pocitu, že v autorčině jedovatém světě se to jen hemží hrubozrnnými a arogantními kumpány – počínaje zdravotní sestrou ("ty starej balíku hoven") a konče téměř stoletým staříkem-gamblerem ("ty slepičí mozku", "ty hnusná mrcho").
Výsledkem je poněkud vulgární a zlá pohádka pro dospělé, království "idiotů", "šmíráckých vydřiduchů", "lakomých starých rašplí" a dalších zlořádů. Podobně velkoryse se zde zachází i se smrtonosnými zbraněmi, jimiž se stane vše, co se v danou chvíli právě naskytne po ruce (jed, skalpel, sádra, drát, a dokonce i pétanquová koule).
A nevyšel-li první pokus, proč vraždu nezopakovat s daleko účinnějším prostředkem? Důležité je přitom "hlavně zůstat cool". Ostatně právě tento výrok, podobně jako jiné soudy o románových hrdinech (o "šperkování vět" nebo o "květnatém vyprávění"), se dokonale hodí i na charakteristiku autorčina vlastního stylu. Nelze se však nakonec nezeptat, proč si Tania Morrison (společně se svým odpovědným redaktorem) nepřipomněla rovněž také jiná rčení – třeba že méně je někdy více.
TANIA MORRISON - Když nepomůže ani jed...
Přeložila Hana Kořínková. BB art, Praha 2005, 277 stran, doporučená cena 199 korun.
