Už před sedmou hodinou bylo jasné, že The Cure zaplní stadion až po střechu. Publikum složené z několika generací nebylo tak vyzdobené rozcuchanými účesy a tmavými očními stíny jako v devadesátých letech, nicméně pozorně vyslechlo britskou předkapelu 65daysofstatic, která zaplnila prostor arény vlnami náladového rocku.
Konečně se pódium zahalilo do oparu modrofialových světel, hala zhasla a publikum zařičelo v radostném očekávání. Bouře ovací se zvedla, když kapela nastoupila na scénu.
Bylo krátce po osmé, pozadí scény připomínalo noční oblohu a The Cure spustili chmurně valivou hudbu, jež nabrala rockový důraz v songu Prayers For Rain. A Robert Smith si vysloužil potlesk, když plačtivý hlas zvedal do takřka operní výšky.
Hra kytar i barev
The Cure šlápli zpočátku do pedálů, snad aby připomněli, že vzešli z punkrockových kořenů, ostatně baskytarista Simon Gallup měl narudlou kštici jako za starých časů.
A Robert Smith zpíval výtečně, naléhavě s bouřícím publikem před sebou v hitu Pictures Of You i vláčně – depresivní skladby Lovesong a Lullaby ze světově proslulé desky Disintegration.
Skupina hrála jadrně, s takřka garážovým důrazem a nevadilo, že devětačtyřicetiletý Smith vypadal z dálky jako teta Běta. První hodina koncertu, při které se publikum rozhodně nenudilo a již provázely náladové barevné projekce, gradovala rockovým vzepětím, při němž se uplatnil i kytarista Porl Thompson.
Kapela, která vznikla v roce 1976, hrála dál jako o život. Ovšem ani v razantních pasážích, kdy lidé tleskali nad hlavami do rytmu, se z hudby neztrácela melancholie či výrazná melodičnost.
Jízda pokračovala, všechny své nářky a plačky nechával Robert Smith rozpouštět v drnčivých strunách kytar a razantním nasazení.
Hudba nepostrádala emotivní barvy, kapela ji často podpořila jen prolínáním modrých, žlutých nebo červených světel. Aby byly deprese a Smithův křik zvýrazněny, objevilo se občas na plátně mihotavé kmitání hmyzích nožiček.
Vlak, který nebrzdil
Závěr koncertu se nesl takřka v tříštivém zvuku kytar, který se přelil do hučícího proudu hudby, korunované Smithovým zoufalým voláním. Konec představení to však ještě nebyl, neúnavná čtveřice se po zhruba dvou hodinách hraní vrátila na scénu k přídavkům.
Neodbývala je, když spustila třeba hotovou kytarovou smaženici The Kiss, aby tak jen povzbudila dav k dalšímu aplaudování a vyvolávání na scénu. Přišla druhá nadílka.
THE CURE - If Only Tonight We Could Sleep
(živě v Praze)
Ruce šly znovu nahoru a po sérii písní a přívalech rocku to vypadalo, že kapela rozjela vlak, který vůbec nebrzdí. A záhy nastoupila ke třetí řadě přídavků, ve které zalovila hluboko ve své minulosti a sáhla po písni Boys Don’t Cry.
Bylo to překvapení. Staří zachmuření psi ukázali, že umějí řádně kousat. "Děkuji, na shledanou," loučil se Robert Smith a ukláněl se publiku. Výteční The Cure hráli skoro tři hodiny.
Čekání na nové album
Kapela dosud vystupovala v Česku čtyřikrát. Kníže temnot či věčný depresář, jak bývá šéf The Cure nazýván, sestavil program jako průřez hudebními dějinami melancholické kapely, rozšířený o novinky.
The Cure kolem sebe soustředí sevřený okruh fanoušků, kteří si jejich koncerty dodnes užívají jako obřad. A Smithovi, který oslaví příští rok padesátiny, to takhle stačí.
Současné turné The Cure je naplánováno velkoryse. Z Česka zamíří čtyřčlenná kapela do Itálie, Francie a Velké Británie. Na 20. března má rezervovanou arénu v londýnské Wembley.
V květnu, kdy má vyjít zatím bezejmenná albová novinka, již budou The Cure hrát ve Spojených státech, kde setrvají až do června.
