Ty škodolibé asi napadne, že prozatímní jednoroční tempo autorovi jeho formátu přestává stačit nebo že rychlost psaní odráží růst hypotečních úroků.
Jenže ony to jsou pohádky docela pěkné, ba půvabné. Možná i proto, že autor v nich nemusel tolik dokazovat. Vznikaly z prázdninového uvolnění, jako by nic, po "zásadních" vážných tématech.
Viewegh v čisté podobě
Místo ješitného intelektuála, který má pro každou situaci efektní pointu a v Lekci tvůrčího psaní nebo Báječném roku už místy nešel vystát, tu má hlavní roli komicky tápající tatínek.
Samozřejmě, jde o osvědčený model, na který nedávno šťastně vsadil Arnošt Goldflam. Tatínek trochu donkichot, nekňuba a furiant, maminka starostlivá, upracovaná a oddaná, mezi nimi poskakují dvě děti, malá Sára a ještě menší Bára.
Autobiografická podobnost, jak je u Viewegha zvykem, "čistě náhodná", konečně tatínek je známý herec a maminka lékárnice.
Bez ohledu na modely miniprostor každodenních událostí autorovi sedí. Nedávno jsem znovu listovala Báječnými lety pod psa a atmosféra pohádek mi je trochu připomněla.
I když to vlastně ani nejsou pohádky, spíše příběh jedné rodiny, jednoho manželství, rozčleněný do šestnácti epizod: od popisnějšího seznámení rodičů přes návštěvu italské restaurace až po svatební líbánky jenom jako.
Jak už název napovídá, počtou si v nich i rodiče, kterým jsou určeny zejména "dospělácké" poznámky v modré kurzívě. Jako koncept nejsou špatné, kontrastují se zdánlivě idylickým pohádkovým tónem, ale nefungují pokaždé – jako by je autor leckdy trochu přeleštil.
Tati, proč jsi na střeše?
Čistá Vieweghova podoba přichází kupodivu v této útlé knížce – pozorovatelský talent, schopnost sebeironie, vystižení běžných situací, a to bez únavných sporů s kritiky, dokazování si vlastní cituplnosti a významu.
Viewegh moc nemoralizuje a nenásilně vysvětluje, nevyhýbá se ani náznakům partnerského nesouladu. Nevěru tu symbolizují tři zlaté vlasy objevené na tatínkově svetru, které maminka ze vzteku vhodí do vinné sklenky, aby je po zásahu dětí vytáhla a přetrhla.
Autor obratně pracuje s nadsázkou, parodií a jazykovou absurditou, stupňuje půvab dětských průpovídek. Takže babička nakonec visí na stromečku a prskavky jsou v předsíni, maminka nevětrá, ale chladne, prasátko penízky nešetří, ale žere a k tomu kaká složenky.
"Nevadí kapesníkovi, že do něj smrkám. Má výtah zuby?" zkouší po ránu trpělivost rodičů Sára v jedné z nejpovedenějších povídek.
"Proč jsi na střeše, tati?" zavolala po chvíli Sára. "Protože jsem holub," mumlal tatínek. "Ty holub nejseš!" volala Bára nešťastně. "Tatínek seš!" "Nejsem tatínek, jsem holub. Vrkú, vrkú."
Sára se podívala na maminku. "Tatínek se zbláznil?" zeptala se. "Ano," řekla maminka. "Zbláznil se, protože nás nikdy nenecháte vyspat."
Nejsou to fantazijní příběhy, jaké umí Iva Procházková, rozverná poetika Pavla Šruta či hry s nesmyslem Petra Nikla. I Goldflam je proti Vieweghovi dějově dramatický.
Ale o to tu nakonec nejde. Hlavně že rodiče neusnou, na chvíli pohlceni iluzí, že život může být snadnější, než ve skutečnosti je.
Michal Viewegh: Krátké pohádky pro unavené rodiče
Druhé město 2007, ilustrace Radka Folprechtová, 66 stran, doporučená cena 159 korun.
Hodnocení MF DNES: 70 %
